10. PUTOVÁNÍ - Jizera s Mohelkou, Jizera s Klenicí
ročník 3. putování 10.
TERMÍN: 19. - 21. 5. 2023
PROPOZICE:
FOTOGALERIE:
SLOVEM:
Zámek v Mnichově Hradišti jsem navštívil v minulosti dvakrát. Poprvé jako dítě školou povinné, kdy jsem v místnosti plné obrazů projednou odhodil vrozený ostych a aktivně položil průvodci zvídavou otázku. Z odpovědi jsem rychle vyrozuměl, že stejnou informaci poskytoval během výkladu asi minutu předtím.
Druhá návštěva se odehrála o pár desetiletí později s mou maminkou. Bylo mimo sezónu, na paní pokladní se muselo zvonit. Zavrzaly táhlé dřevěné schody, starší paní je všechny důstojně do jednoho sešla a následovala stejně dlouhá cesta, tentokrát po schodech nahoru k pokladně. "Jednu turistickou známku," předešla maminka svou vysněnou objednávkou, kvůli které jsme přišli, škubnutí vstupenkou, ke kterému se ta dáma za kasou chystala. Dostali jsme, co jsme chtěli, ale ta představa štreky po dvojích schodech zpět po kšeftu s námi se tehdy v očích zámecké paní zračila přímo hmatatelně.
"Ty mycí tablety složte prosímvás tamhle, já si je pak přeberu. A vy byste rád co?" zaregistruje manažerka kempu v Bakově nad Jizerou mou přítomnost poté, kdy rozdá řadu úkolů okolostojící partě mužů. Už chvíli ten organizační cvrkot pozoruji a na dotaz vysvětlím, že bychom zde na základě předchozí rezervace složili hlavu. V očích proběhne záblesk poznání, zpaměti vychrlí mé jméno, telefon v ruce začne v tu chvíli zvonit. "A vy jste kde? Aha, tak chvilku vydržte, já si vás tam vyzvednu asi tak… za minutu a 40 vteřin!" Skoro bych i řekl, že ten odhadnutý čas dodržela. Během té doby jsme přitom stihli přeběhnout kolem tří dalších budov k recepci, předat si klíče oproti patřičnému finančnímu obnosu a popřát si navzájem hezký víkend. Neuvěřitelný cvrkot.
To naše tempo bylo pozvolnější. V sobotu ráno vystupujeme v Mnichově Hradišti a nevadí nám, že kvůli silničním pracem musíme na náměstí pár set metrů dojít po svých. K zámku už to není daleko, brouzdáme parkem a obhlížíme zdejší zajímavosti a stavby ze všech stran. Na zámecký park navazuje kapucínský klášter, kaple sv. Anny, Valdštejnská hrobka a pak už jen záchytné parkoviště pro návštěvníky. O pár set metrů dál končí i poslední domky Mnichova Hradiště a začíná jiný svět, nebo minimálně jiná cesta. Zelená značka nás vede po pěšině připomínající střižený zahradní trávník a přes vísku Sychrov, která je od toho známějšího vzdálena vzdušnou čarou sotva 15 kilometrů, pokračuje k zřícenině zámku Zásadka.
Pokud jsme si předtím připadali jako na zahrádce, zde to platí dvojnásob. Areál se zříceninou je bezprostředně propojen se soukromým pozemkem, který je důsledně vyznačen, stejně důsledně je vyznačena ale i přístupová cesta a je vidět, že každý s dobrými úmysly je zde vítán a že se zde někdo hodně stará. Velmi příjemně se zde sedí a rozhlíží po okolí, zdáli se na nás směje Ještěd i Bezděz a pod námi je spíš tušit než vidět soutok Jizery a Mohelky, kvůli kterému jsme tu především. Cestou od zříceniny ještě procházíme kolem domečku pro skřítky. Jak bylo řečeno – někdo se tu opravdu stará a je pozitivní vidět, že výsledky takové píle mají šanci ve volné krajině dlouhodobě vydržet před nenechavýma rukama.
Soutok obcházíme ze všech stran. Po zelené značce nejprve zleva, procházíme přitom zemědělskou usedlostí. Za mostem přes Jizeru pak necháváme boční stranu soutoku vpravo. Abychom dosáhli kýžené špice soutoku, musíme dojít do Mohelnice nad Jizerou, přejít most přes Mohelku a po proudu se krajem louky zase vrátit tam, kam jsme z druhé strany koukali před bezmála půlhodinou. Poslední metry nás věrně doprovázejí kopřivy, výhled na soutoku je omezený, ale je to soutok.
Do Mohelnice se vracíme zpět stejnou cestou (dá-li se tomu tak říkat) a kromě potřebného odpočinku si prohlížíme zdejší největší pozoruhodnost – románský kostelík Nanebevzetí Panny Marie z pískovcových hruboskalských kvádrů – když už tady na nás bezmála 900 let čeká. Modrá značka, kterou prohlašujeme za svou spojenkyni pro nadcházející úsek, se vine kolem toku Jizery (respektive z pohledu na mapu je zřejmé, že se spíš vine Jizera okolo naší přímé pěšiny). V místě, kde se vinout přestává a stáčí se ostře vzhůru z lesa ven, rozhodujeme se neabsolvovat výrazný oblouk, který by nás po tříkilometrové namáhavé cestě dovedl na místo vzdálené odsud vzdušnou čarou jen něco málo přes půl kilometru, a pokračujeme pěšinou přímo. Sázka na neznačený terén se vyplácí, zejména středová partie mezi skalkami lahodí oku. Závěrečné metry přes pole, které dostatečně vysvětlují, proč tudy nevede značená cesta, jsou zvládnutelné a nijak nekazí celkový umělecký dojem.
Díky zkratce jsme v Klášteře Hradišti dříve, než jsme předpokládali. Rovněž zde na nás dýchá historie. Klášter, který dal místu jméno, pamatuje 12. století, pivovarnictví tu mělo tradici od roku 1570, jenže i sem dorazil před několika lety trend velkých pivovarnických skupin, že je jedno, kde se pivo vaří, hlavně když bude zachována značka. Případně jí říkejme soudoběji brand. Naštěstí zůstala stát na místě i v provozu restaurace Skála, která také nenese své jméno nadarmo, protože je vytesána ve skále. Zde se zdržujeme o to déle, o co časněji jsme přišli.
Následující úsek po červené značce považujeme za rušnější, než by se na silnici III. třídy patřilo. Lesopark na kraji Mnichova Hradiště nám zážitek ovšem vynahrazuje. Procházíme kolem místa bývalého židovského hřbitova, mnichovohradišťský zámek se vystavuje na odiv hned na několika místech, cestu lemují dřevěné sošky… a než se nadějeme, jsme zase na náměstí a máme dnešní výšlap za sebou.
S rákosem rovnou za nosem. Tak jsme my pamětníci byli zvyklí chodit kolem Bakova nad Jizerou ještě koncem 80. let minulého století. Název odkazující na někdejší věhlas zdejší orobincové výroby, která svého času dobývala skoro celý svět, nesl zdejší turistický pochod, vedoucí účastníky zejména na zříceninu hradu Zvířetice (v oněch 80. letech mimochodem opravovanou zásluhou hnutí Brontosaurus), ležící ještě na bakovském katastru.
Zvířetice dnes ale necháváme za vodou a spokojíme se s pěknými výhledy přes řeku z červené značky (komu by výhledy nestačily, může z Bakova využít značku modrou a napojit se po neznačené pěšině vedoucí z Podhradí, která ústí lávkou přes Jizeru zase na červené). Po levém břehu pokračujeme do Josefova Dolu, jemuž dominuje ve svahu stojící hrobka rodiny Leitenbergerů, někdejších majitelů zdejší textilní továrny, z 19. století.
"Májo, chceš se jít podívat k hrobce?" obracím se pohledem a dotazem ke své dceři, i když už dopředu vím, jaká bude odpověď. "Ne!" nezklame lakonická reakce. "Bodejť," ozve se zprava Pepův hlas. "Na hrobky máš dost času. To si nech na důchod, pak můžeš jezdit na výlety po kavárnách s rakvičkami a objíždět hrobky." Ani Pepa nikdy nezklame.
V dobrém rozmaru přecházíme most v Debři a po pravém břehu Jizery je to už jen kousek do Michalovic ke zdejší zřícenině, tak řečené Putně. Přicházíme těsně po otevírací hodině a na nádvoří už je živo. Slunce je opírá do porostlé skály pod hradem, paří i na naše hlavy, k iluzi pálavských strání chybí snad už jen sklenka vína. Tu zde možná mají také, nás však v nabídce zaujme mandlovice. "Připravte si hodně peněz," upozorní pán v pokladně poté, co se opakovaně ujistí, že objednáváme velké štamprlky. A má pravdu. "Ale nebudete litovat," chlácholí při kasírování. V čemž má pravdu.
Bez obav, na hradě jsme byli také. Nejvýraznější zajímavost představuje věž, roztržená a výrazně nakloněná. Proč tomu tak je, vysvětlují teorie přičinlivost hledačů pokladů, stavbě turnovsko-kralupské dráhy v 2. polovině 19. století i výbuchu střelného prachu. V souboji věrohodnosti to aktuálně stavba trati prohrává, jinak se ale s jistotou neví, příčin mohlo být koneckonců i víc. Každopádně výstup vnitřkem věže na vyhlídku je zážitkem a v okolí je rozhodně nač koukat.
Zbývající úsek na kraj Mladé Boleslavi můžeme zařadit mezi ty všednější. Zato dobývání soutoku Jizery s Klenicí nám to se vší parádou vynahradí. Což o to, přes parkoviště průmyslové zóny se dá projít pohodlně, ani navazující pěšina podél Jizery nepatří k nejhorším, je sice potřeba koukat pod nohy, ale šli jsme už po drsnějších. Problém nastává po furiantském rozhodnutí, že od soutoku vede zřetelná pěšina podél Klenice, a že bychom tedy mohli sledovat ji a ušetřit si tak velký oblouk oproti návratu stejnou cestou. Pěšina se postupně stává zřetelnější méně a méně, aby nás po několika stech metrech zastavily ostré hroty pletiva rozmístěného úplně všude – po levici i z obou stran na lávce nad námi. A po pravici tvoří přirozenou bariéru Klenice. Ulice, na kterou se potřebujeme dostat, se přitom směje pár desítek metrů před námi. Uznáváme, že Mladá Boleslav je městem automobilů, a pokorně se pěšky vracíme ve svých šlépějích, abychom po 20 minutách dospěli k protější ulici a mohli se z mostu náležitě retrospektivně podívat, čím jsme se to chtěli prodírat.
Naštěstí Mladá Boleslav nemá jen auta, má i pivovar. Zde naše putování končí dlouhým a zaslouženým odpočinkem, aby se popálená lýtka a zjizvené duše zvládly zregenerovat.