5. PUTOVÁNÍ - Vltava s Mastníkem, Vltava s Kocábou

ročník 2. putování 5.

TERMÍN: 26. - 27. 2. 2022 

PROPOZICE:

FOTOGALERIE:  

SLOVEM:

Dvě zářící světla se rychle přibližovala. Až příliš rychle na to, jak pohodově naladění po posezení v křečovické hospodě jsme byli a tím pádem i ne zrovna ukáznění a roztahaní po celé křižovatce. Ale kdo by taky v tuto večerní hodinu na začátku ledna po zdejších okreskách měl nutkání jezdit, že? Neodvratně se však ukazovalo, že někdo tu potřebu má a že zrcadlově ani on nepočítá se skupinou mimosezónních bláznů objevujících za tmy krásy krajiny na pozemních komunikacích.

Intuitivně popobíhám a hledám místo na správné straně krajnice. Otáčím se za zvukem kvílících brzd a vidím ona dvě světla zhruba metr za svým pozadím, kterak ozařují Velitelčinu siluetu dopadající na kapotu vozu a jak na špatně sestrojené klouzačce sjíždějící pomalu a s nevěřícným výrazem dolů na studený asfalt.

Velitelka se přirozeně jmenovala úplně jinak, ale jak už to mezi známými se společnými zájmy bývá, všichni ji znali pod tímto oslovením a občanské jméno nikdo moc neřešil a určitě ne každý jej věděl. A nevěřícnému výrazu se také nebylo co divit, vždyť ještě neuplynulo ani devět měsíců od chvíle, kdy si začala léčit zlámané kosti po blízkém setkání s jiným automobilem při nepovedeném pokusu o dobíhání autobusového spoje. Onen lednový večer dopadá situace o něco lépe. Velitelka putuje na zadní sedadlo, aby si inkriminovaný vůz vyzkoušela i zevnitř, a pěší putování nahrazuje výjezdem do nemocnice, po nezbytném zrentgenování a ošetření se k nám ještě téhož dne v pozdních večerních hodinách znovu připojuje.

Konec šťastný, avšak přesto nelze hodnotit předchozí návštěvu Sedlčanska na přelomu milénia jako bezchybný. Uvidíme, jaký bude návrat po více než dvaceti letech při objevování zdejších soutoků.

Ládví, Krč a Nalžovice, pěkně se to rýmuje. Tedy minimálně nám tato místopisná skládačka šikovně zapadá do časoprostorových plánů. V Ládví se scházíme na začátku akce v oblíbeném pivovaru, v Krči nalézáme útočiště pro přespání a v Nalžovicích, respektive v místní části Chlum, vystupujeme z autobusu na začátku našeho sobotního putování. Scházíme se zde perfektně sladěni ve stejný časový okamžik - jak Jirka volící za svůj dopravní prostředek auto, tak všichni ostatní.

A začínáme zostra. Rozličné styly přelézání si nacvičujeme hned v obci na staveništi v místech, kde podle mapy měl stát silniční mostek. Po asi jedenapůlkilometrové silniční vložce se noříme do lůna údolí Musíku, kde při zdolávání prvního můstku vratké konstrukce těším zbytek osazenstva povzbuzující rádobyvtipnou hláškou, že už nám jich na trase zbývá jen dvacet dva. S přibývajícími přechody přes potok začínáme všichni počítat a být zvědavi, jestli se toto nechtěné proroctví nakonec nepodaří naplnit. A také sledovat, jaké stavební variace nás ještě čekají - kde se nadějeme dobrodiní dřevěných klád se zábradlím, kde bez něj, kde se klády prohýbají a kde ne a kde není vůbec nic než pár více či méně šikovně umístěných kamenů v potočišti.

Dobrodružné a kratochvílné přebíhání a přeskakování končí ve chvíli, kdy vodní tok přechází do vzdutí Slapské přehrady. Měníme směr a zdoláváme nepříjemný krpál. Pozitivem je, že od nejvyššího bodu už to není daleko do vsi Hrazany, která slibuje nejen malebné partie, ale i otevřenou hotelovou restauraci od deváté hodiny ranní. A i když mrtvá atmosféra vstupní chodby moc důvěry nevzbuzuje a musíme se doptávat, nakonec uspokojeně konstatujeme, že realita odpovídá deklarovaným prezentacím. Po naší návštěvě už tam tedy mrtvá atmosféra rozhodně není.

Vděčně občerstveni míříme dále do klína mezi toky Vltavy a Mastníku. Míjíme legendární místa, jako je vyhlídka opata Zavorala nebo zřícenina hradu Ostromeč. U ní žlutá značka končí, cesta pokračuje dál svižně dolů, ale pro nás nešikovným směrem, dovedla by nás moc na východ, do posledního ohybu Mastníku. Nezbývá než se kus vrátit, na rozcestí, odkud ostře vpravo odbočuje jiná a překvapivě pohodlná široká cesta. Končí tam, kde potřebujeme, totiž u soutoku Vltavy s Mastníkem, jakkoliv se přesné místo soutoku špatně určuje, jelikož zíráme do vod přehrady. Punkt je to každopádně nečekaně malebný, nízká hladina obnažující místa jindy ukrytá tomu spíš napomáhá.

Kochat se nicméně nelze donekonečna, je čas na návrat, tentokrát do kopce. Stejnou cestu v protisměru sledujeme do Hradnice, kde přecházíme na modrou značku. Ta nabízí zase jiný ráz krajiny, než se kterým jsme byli konfrontováni dosud, ale také velmi pěkný, místy se konečně dočkáváme i předjarního bláta. A nad jedním z meandrů Mastníku i skromné pozůstatky hrádku Kozí Hřbet, o kterém se také někdy píše jako o Hrádku s velkým H. Modrá značka a Mastník nám poskytují doprovod do Radíče. Ony tedy pokračující ruku v ruce až do Osečan, kam chceme dojít i my a trasa je to krásná, jenže to byla krásná i doteď a taky s ohledem na přírodní podmínky dost náročná. Vlivem čehož nás teď jemně tlačí čas, přeci jen je nutno brát v potaz čtyřhodinový víkendový interval autobusů v těchto končinách. Do Osečan docházíme proto po silnici a tu půlhodinu, kterou jsme do odjezdu vyšetřili, věnujeme konzumaci v místním pohostinství - velmi útulném a příjemném.

V neděli ráno zase okupujeme zastávkový označník na pražském Smíchově. Trojčíslí na autobusovém informačním panelu je jiné než včera, jízda do Davle však stejná. Teprve zde se odpojujeme od silnice, která byla předchozího dne naší společnicí, a autobus začíná šplhat do kopců, kde v plné kráse vyniknou fantastické scenérie s povalující se mlhou ve vltavském údolí v hlavní roli. Ještěže jsme se od údolí postupně víc a víc vzdalovali, jinak bychom možná v Malé Lečici zapomněli vystoupit.

Po výstupu jsme učinili pár nezbytných desítek kroků po silnici, než jsme se dostali ke Kocábě. Ta se měla stát naší společnicí a průvodkyní po zbytek cesty, ostatně právě její soutok s Vltavou jsme dnes chtěli dobýt. A bylo to průvodcovství nanejvýš příjemné a pohodové, poklidnými údolími s líně se kroutící říčkou jsme se dostali do nitra trampských osad se jmény patřícími k základnímu vzdělanostnímu rozhledu, jako je Askalona, Dashwood apod. A právě u druhé jmenované jsme se od účastnice Blanky, jež je s touto osadou nerozlučně spjata, dozvěděli spoustu "podpultových" zajímavostí nejen o historii osady, ale i o historii rodinných vztahů.

Rozcestí zelené a modré Pod Kolní strání je v posledním období "vyhlášené" systematickým zamazáváním turistického značení. Měli jsme tu možnost přesvědčit se o tom na vlastní oči, naštěstí směřování trasy stále podle vody bylo poměrně návodné i bez charakteristických tří pruhů. Všudypřítomné cedule informující o soukromém vlastnictví a přítomnosti kamerového systému byly koneckonců návodné taky. Chuť a vjem jsme si spravili zanedlouho šplháním přes romantickou skalku, která lemovala zaříznutý tok Kocáby. A pak už se údolí rozšiřuje a spolu s ním se rozšiřuje i cesta, kterou v posledních kilometrech zdobí asfaltový povrch. Tady se snad nedá zabloudit, ani kdyby člověk chtěl.

Kocába končí svou bezmála padesátikilometrovou pouť ve Štěchovicích a my (délkou pravda o poznání kratší) také. Míříme na špici soutoku, která se nachází v centru obce, doslova kousíček od autobusové zastávky, a která je bez problému přístupná. Hladinu brázdí dvě labutě, kterým je naprosto ukradené, po kterém z vodních toků se zrovna vezou. Před námi se ve Vltavě zrcadlí železobetonový most Dr. Edvarda Beneše, známá to štěchovická silueta. A za sebou tušíme osvěžovnu, ve které víkendové putování zakončíme. Není kam spěchat, autobusy odsud odjíždějí každou půlhodinu.