16. PUTOVÁNÍ - Vltava s Řasnicí

ročník 4. putování 16.

TERMÍN: 15. - 17. 11. 2024

PROPOZICE:

FOTOGALERIE:

SLOVEM:

V roce 2001 na Boubíně rozhledna ještě nestála. A nebyl jsem na něm málem ani já, jakkoliv jsem se na svůj prvovýstup nesmírně těšil a pečlivě se na něj chystal. Ale člověk míní… a pak na pučící přírodu může koukat tak akorát skrz nemocniční okno. Nicméně platí onen refrén písně skupiny Fešáci: "Dokud ještě žijem, je všechno O.K." A navrch se naskytla vděčná příležitost složit na podzim reparát. Ne ze špitálu, ale z výšlapu na Boubín.

Náramně jsem si tu stoupající cestu z Vimperka užíval a vůbec nevadilo, že se v sychravém počasí navíc postupně rozpršelo. Ve dvaceti letech existuje spousta věcí, které člověku nevadí. Túru jsem zakončil sestupem na nádraží v Kubově Huti, kde jsme se ve vestibulu v hojném počtu s dalšími výletníky krčili před nepřízní počasí. Tak vlídno tam bylo, že nikdo z davu nepostřehl tiše přijíždějící vlak, a až ochotná paní pokladní musela jemně upozornit, že kdo tím vlakem chce odcestovat, měl by si pospíšit.

Tak dlouho jsme u ubytovatele přeorganizovávali počty postelí, až se nám to vymstilo. Z optimistických deseti lůžek, které jsme vždy spolehlivě uživili, přišla po uzávěrce přihlášek redukce na osm míst a tu jsme stačili ještě pár dní před příjezdem změnit na baťovskou devítku, abychom uspokojili opozdilce. Natěšeně jsme dorazili a v útulném a špičkově vybaveném apartmánu se na nás smálo osm ustlaných postelí. Nic, co by nás zastavilo nebo otrávilo, poradili jsme si.

Se stejným elánem, s jakým jsme do Lenory dorazili, jsme se vypravili do místní hospody. Úspěšně otestované před třemi týdny, při návratu ze šumavského putování podél státní hranice, tudíž jsme věděli, co čeho jdeme. A bylo to ještě lepší než minule, spokojeni byli všichni.

Lenora je relativní mladice. Dvousté výročí založení oslaví až za několik let a prosperující sklárna, kvůli které to všechno vznikalo, už u toho nejspíš nebude. Svou činnost ukončila v roce 1995 po nezdařené privatizaci. Co se naopak povedlo, je sklářská expozice v budově obecního úřadu, přes zimu ovšem zavřená. Vyhlášenou zajímavost představuje pečení chleba v obecní peci, hezky opravené a udržované, o vybraných sobotách.

Kolem pece shodou okolností jdeme, sobota je, avšak vybraná není. Zanedlouho už proto lenorskou zástavbu necháváme za zády a s písní Na krásné Šumavě na rtech míříme k pomníku Andrease Hartauera. Repertoár není zvolen náhodně, Hartauer ji totiž složil, ovšem s názvem Tief drin im Böhmerwald. Kdo spontánně rozšířený hit opatřil českým textem, aby mu rozuměla i tehdejší česká menšina, s jistotou známo není, zato o Hartauerovi víme, že se narodil v roce 1839 jako sklářský synek, na Šumavě pobyl do svých patnácti let, než se po otcově smrti vydal na zkušenou, ale vzpomínky z dětství byly tak silné, až se v roce 1870 odrazily ve zmíněné písni. Nakonec zakotvil v Rakousku, kde roku 1915 umírá v St. Pöltenu.

Mrtví nás provázejí dál. Kousek před Idinou Pilou vyrostl v roce 2022 Strom duší. Pozoruhodné pietní místo ve tvaru letokruhu stromu, výsledek mnohaletého bádání pana Petra Martana, který se pídil a stále pídí po jménech obětí, které přišly o život v lesích nebo pro lesy. Dělníků, myslivců, policistů honících pytláky, kočích a mnohých dalších… Přes 700 jmen aktuálně vzpomínaných, další stovky na své zveřejnění nebo i odhalení ještě čekají. Národní památník zemřelých v lesnictví zní jeho alternativní, méně poetický název. Stojí za to místo vidět a chvíli se zde zdržet.

I my se chvíli zdržíme, čeká na nás ale výstup na Boubín a chceme ho přežít. Síť cest v okolí je prošpikována uzávěrami, to ochránci přírody bdí nad tím, aby na nebohého návštěvníka nespadl některý z četných uschlých stromů v okolí pralesa. V kombinaci s běžně nepřístupnými pěšinami v maloplošných chráněných územích nám moc variant ke zdolání vrcholu nezbývá, šplháme tedy k Horní dlouhohřbetní cestě (dal si někdo tu práci, aby dohledal nejdelší název pojmenované cesty u nás?), která se stáčí na cestu Lukenskou a to už stojíme u trojhranného sloupu, jemuž se říká Křížová smrč. Měl zde až do konce 19. století stávat staletý smrk, do jehož kmene kdosi vytesal kříž jako připomínku zastřeleného člena tlupy pašeráků. V roce 1859 pak postavili onen kamenný památník s nápisy Zátoň, Včelná a Mlynářovice na jeho bocích, to v upomínku na styk hranic tehdejších polesí.

Výstup na vrchol jsme zvládli ve zdraví. Nahoře je rozptýlena troška čerstvého, prvního sněhu letošní sezóny, a spousta lidí. Dlouhý had se vine směrem k turniketu, který po vhození příslušné částky otevírá brány samoobslužné dřevěné rozhledny, o jejíž smysluplnosti se svého času také urputně diskutovalo, ale ten výhled jak hluboko do našeho vnitrozemí, tak na alpské vrcholky na opačné straně za to asi stojí. Jak vyhodnocujeme, nestojí naproti tomu za to zdržovat se příliš na vršku pod rozhlednou, a proto pomalu pokračujeme po chodníčku a dřevěných schodech dolů pod Boubín.

Cesta do Kubovy Huti je široká, klesající a příjemná. Vítá nás budova nádražíčka, honosícího se titulem nejvýše položené železniční stanice v republice, a přes koleje sladěná kompozice dřeva, skla, kamene a betonu, poskládaná do budovy muzea Zlaté stezky, coby novinka roku 2024. Otevřeno bylo teprve v srpnu a my se jdeme podívat, zda je otevřeno i dnes, jelikož stavba i inzerovaná expozice působí zajímavě. Muzeum je zdarma a volně přístupné, klika povoluje pod vynaloženým tlakem, máme tedy vyhráno, soudíme ale, že více si vychutnáme prohlídku po regeneraci a občerstvení, než budeme vyrážet dál.

Můžeme se tedy čile posilnit! Nebo nemůžeme? Jana v tu chvíli jen nepatrně zavrtí hlavou a stín zasmušilého výrazu rychle navodí pocit, že je něco špatně. Není jasné co, ale přilétávající zprávy a fotografie na displej mobilního telefonu, dokumentující zásah posádky rychlé zdravotnické pomoci v lesním terénu, situaci bohužel rychle osvětlí. Takto neslavně skončila pro jejího tatínka hra na schovávanou během procházky s vnoučaty.

Posezení v hospůdce Kubovka je fajn, jak jen za dané situace fajn být může. Ochutnáváme piva z produkce malých pivovarů a poté zhlížíme onu novou expozici připomínající zlaté doby zdejšího kraje a soumary proudící s nedostatkovým artiklem od Dunaje z Pasova do šumavského podhůří. My bychom měli doproudit už jen posledních pár kilometrů na zastávku Horní Vltavice, která má se stejnojmennou obcí společný ovšem tak maximálně katastr, jinak je to ze vsi 2 kilometry do pěkného kopce.

Trasa přes Hornovltavické pastviny je ovšem nádherná a představuje v nejlepším slova smyslu ono pomyslné ovoce na vrcholu dnešního turistického dortu. Projít podmáčeným terénem v přírodní rezervaci nám pomáhají dlouhé a udržované povalové chodníky, na nichž to ovšem za stávajících povětrnostních podmínek pekelně klouže. Nevíme, nakolik se máme kochat okolní divočinou a nakolik zírat pod nohy. Snažíme se obojí vhodně kombinovat a na vlak v Horní Vltavici nám to vychází tak akorát, necelé tři minuty před pravidelným odjezdem, který zdejší privátní dopravce do puntíku dodrží.

Druhého dne ráno, než dáme Lenoře protentokrát vale, obcházíme zbývající zajímavosti. Krytá dřevěná lávka nad Teplou Vltavou byla postavena v roce 1870 jako rechle, které sloužily k zadržování, spočítání a následnému uvolňování splavovaného dřeva, dnes bychom možná použili slovo regulace. Opraveny byly v roce 2014 a my je dnes využíváme k přesunu na druhý břeh. Proti proudu Teplé Vltavy se totiž brzy dostáváme k soutoku s Řasnicí, malebné místo vybízí k zastavení a rozhlédnutí. Před mostem studánka s vodníkem, za mostem dokonce malá plážička.

Dnes to na koupání není, ale po pláži se projdeme, než začneme stoupat po modré značce do k nedalekému rozcestí se zelenou. Před rozcestníkem tabulka s nápisem Hajnýho vyhlídka U májky upozorňuje, že je okolo nač koukat. A komu by nestačilo se krátce pokochat výhledy, může se v přilehlé stodole ubytovat, nebo i oženit či vdát.

Rozcestí značených cest se jmenuje Zelená cesta, je proto příhodné, že dál pokračujeme po zelené značce. Před Soumarským mostem se dozvídáme nemilou zprávu, kterou sice některé verze map.cz obsahují, ale ta naše zrovna ne, proto je pro nás novinkou, že naučná stezka Soumarským rašeliništěm je od konce října do konce května uzavřena. Prohlédneme si tedy bývalé kulometné místo nedaleko železničního přejezdu a vedle stojící památník osvobození a pokračujeme po zelené.

Ta je přístupná a je i tak na co koukat. Prochází slatěmi, u kterých výstražná značka v mapě upozorňuje na podmáčený terén, ale realita je příznivá a navíc jsme měli předchozí echo od Vládi, který si to tu prošel už předevčírem. "Je tam jen jeden rozblácený úsek, asi tak metr nebo metr a půl," hlásil. "A do šířky, nebo do hloubky?" zněla doplňující otázka, která zůstala nezodpovězena ve všeobecně rozpoutaném veselí. Slatě tedy zdoláváme bez úhony, odpočíváme u lávky v Dobré a kráčíme dál, už širšími a pevnějšími cestami k Volarům.

Na kraji zástavby nás vítají naturalistické fotky rozsápaných oveček po útoku vlčí smečky na Stögrově huti, doprovázené slovním komentářem, a o kus dál Dřevěné srdce Evropy, počin přináležející soudobému trendu, kdy už nestačí se na pěkném vyhlídkovém místě jen rozhlédnout, ale je třeba mít se u čeho vyfotit. Ve Volarech funguje pivovar, byli jsme zde před třemi týdny a osvědčil se nám, zachováváme proto věrnost. Ale protože do odjezdu zbývá ještě hodně času a bylo by škoda mezidobí jen prosedět, dopřáváme si závěrečnou několikakilometrovou smyčku nad městem. Je to pravda do kopce (zpátky však zase s kopce), nicméně na malé ploše je k vidění památník pochodu smrti z koncentračního tábora Ravensbrück k uctění 95 židovských žen, pro něž to byla cesta poslední, smíšená alej nazvaná Zlatá stezka, křížová cesta zakončená kaplí Božího hrobu, zrekonstruovaná roku 2008, a na nejvyšším místě našeho přídavku vyhlídka Pod Kamenáčem, dřevěná plošina výšky jeviště, která ale přes svůj nevelký vzrůst nabízí za příznivého počasí rozkošné výhledy na Volary a šumavské kopce. Kolem nás se povaluje mlha a schyluje se k dešti, ale i tak je to pěkná tečka za tím naším výšlapem.