2. PUTOVÁNÍ - Lužnice s Dračicí
ročník 1. putování 2.
TERMÍN: 7. - 9. 5. 2021
PROPOZICE:
FOTOGALERIE:
SLOVEM:
Euforie z otevřené železné opony v polovině let devadesátých (minulého století) pomalu opadávala. Rychlík Smetana v tradiční "vindobonovské" stopě sice ještě jezdil (ale také na této trase už odpočítával poslední grafikony), ale mimo víkendů namísto Vídně končil jen těsně za hranicemi, v rakouském Gmündu. Pasážérská frekvence byla tomuto trasování poplatná a rychlíkový příplatek byl stále stabilní součástí drážního tarifu, takže jsme si mohli za Veselím nad Lužnicí vybírat z volných osmimístných kupé.
Bylo to vlastně pohříchu mé jediné nahlédnutí do kraje nazývaného Vitorazsko, a to jsme ještě jako správní vlastenci měli namířeno právě na rakouskou stranu. Do Gmündu, ne však vlakem, na takový zážitek by tehdy padla podstatná část výplaty, vystupovalo se pěkně v Českých Velenicích a přes pěší hraniční přechod jsme ty 2 kilometry došli po svých. České švitoření v Gmündu jsme se snažili rychle nechat za sebou a ponořili se do zákoutí přírodního parku Blockheide, kde ve mně dodnes zanechaly hlubokou stopu dva vjemy. Za prvé - asi i u nás bychom našli podobně porůznu rozmístěné šutry a skaliska, ale marketingové pojetí v Rakousku povýšilo cestu mezi nimi na turistický zážitek a pocit čehosi výjimečného, až jedinečného. Za druhé - ochota místních poradit a pomoci při úrovni mých znalostí německého jazyka lezla až na nervy. Tam zkrátka nebylo možné podívat se jen tak na rozcestí do mapy (té novotou vonící, v nedostižném a nezvykle podrobném měřítku 1 : 50 000, kde namísto žlutého fleku za hranicemi bylo opravdu reálně zakresleno Rakousko), jestli je příjemnější vydat se cestou vlevo nebo vpravo, aniž by to náhodný místní kolemjdoucí pochopil jako nevyřčené volání S.O.S. Ani na místní silničce to nebylo lepší, tam dokonce pohádková babička svůj pohádkový moped zabrzdila, stojánek vykopla a už pelášila rukama rozhazovat a nahlížet do mapy přes rameno. V dnešním globalizovaném světě se takovému jevu říká tuším kulturní šok.
Od té doby uplynulo více než čtvrtstoletí a v kraji pod Třeboní jsem už nikdy nebyl. Až teď. Dlouhé a úmorné restrikce završené březnovou uzávěrou okresů vyústily v závazek, že sezení na zadku už bylo dost a že počínaje květnem budeme vyrážet na víkendové akce, i kdybychom měli nemožnost využití ubytovacích služeb řešit spaním pod širákem. A tak se jako skupina podobně smýšlejících scházíme "postaru" se spacáky a karimatkami (kromě Jiřiny, která zvládne víkend spartánsky nalehko) v úplně stejném typu kupé, v jakém jsem Vitorazskem projížděl v letech devadesátých. Pro objektivní srovnání nutno vyzdvihnout dva rozdíly - tentokrát cestujeme rychlíkem vnitrostátním a nikoliv mezistrátním a červenou koženku se v mezidobí podařilo nahradit látkovým potahem.
Poslední kilometry od nádraží v Majdaleně zdoláváme autobusem, který končí svou jízdu takřka na hrázi rybníka Hejtman. Rybník necháváme i s celým Chlumem u Třeboně rychle za sebou, jelikož nám beztak nikde nenalejou a jelikož předpověď počasí hlásá kromě nočních teplot oscilujících kolem nuly (s čímž jsme při plánování akce se spaním venku úplně nepočítali, ale přece kvůli takovému detailu necouvneme) také déšť a svěží vítr. Záchytný bod v podobě přístřešku u Nové Huti tedy chceme mít co nejdříve nadosah. Z avizovaného deště se v reálu urodí tři kapky a silný vítr - no, u rybníka Medenice to trochu fouká, ale právě tam vytváří příroda tak úchvatné divadlo, že máme zrovna mozek hlavně na něj a ne na počasí. Protože se žádná živelní katastrofa nedostavila, rozdělujeme se a někdo uléhá v lese na mech, někdo dochází až k mapou slibovanému altánku.
Psychickou přípravu hodnotíme vespolek jako vydařenou, neboť v noci bylo okolo bodu mrazu, ale snášeli jsme to lépe, než jsme si představovali (včetně Jiřiny...). Obě skupiny se scukávají u studánky pod Písečným kopcem, kde někteří snídají a jiní koukají, jak ostatní snídají. Soudržnost nám však nevydrží nadlouho, protože někdo spěchá, aby ve Františkově doplnil zásoby (a když zjistí, že ve Františkově nedoplní vůbec nic, vychýlí se z trasy a spěchá do Suchdola). My nespěcháme, a tak si lázeňským krokem užíváme světa, který tu máme skoro v hrsti - Londýn, Bosna... a to se ještě chystáme odpoledne do Paříže a Nového Yorku. Ne vždy tu panovala taková idyla, zvlášť v minulém století tu vlny novodobých dějin narážely jako příboj. Historicky rakouské území se stalo podpisem Saintgermainské smlouvy v roce 1919 součástí nového československého státu, o necelé dvě desítky let později zabírá kraj nacistické Německo, po válce pak noví vítězové mnohdy nevybíravě zařizují rychlý odsun a někdy i definitivnější řešení stávajícího obyvatelstva. Hospodářskému rozvoji kraje toto vlnobití moc neprospělo...
Ten nový malý čínský virus to podle nás dorazil. Možnost občerstvení se nenaskýtá žádná, a to ani v Rapšachu, které jsme považovali za přirozené mikrocentrum oblasti. Z letargie nás probouzí spásný telefonát, že skupina lovící potravu v suchdolských supermarketech objevila otevřené výdejní obědové okénko v kempu u pískoven. Znamená to překopání trasy a výlet po silničkách 5 km tam přes Nový York a 5 km zpátky přes Paříž, ale za kus teplého žvance (a to jsme ještě nevěděli, jak pořádný bude) nám to stojí.
Dvě hodiny odpočinku s dobrým jídlem a ještě lepším mokem utekly jako voda, které je v okolí dost, a i když nejsme časově dnes na nic vázáni a sami sobě si budeme ubytovateli, nazrává čas se pomalu zvedat. Po nezbytném silničním úseku, který nás skoro rovnou za nosem (tak přímá ta silnička je) dovede zpět do Bosny, se stáčíme k jihu směr Spáleniště a odtud příjemnými neznačenými pěšinami až k státní hranici. Dál už to bez omezujících následků nejde, držíme se tedy široké cesty hranici kopírující, což v současné situaci nese i tak nádech lehkého dobrodružství. Hranici opouštíme u přístřešku na rozcestí Rapšach - Brand, když předtím tento přístřešek vděčně vytěžujeme. Za Tokáništěm před řekou Dračicí se nachází další přístřešek a zde se opět scházíme, jelikož jej chceme využít rovnou na celou nadcházející noc. Vydatně stolujeme, ještě vydatněji povídáme a k Vláďově škádlení nevěřícně a sarkasticky komentujeme překvapivě jednoznačné vítězství týmu Bohemians v aktuálně proběhlém ligovém utkání. Před spaním se opět dělíme na dvě skupiny podle vyznávaných preferencí - někdo si stele v lese, někdo přímo u přístřešku.
Ráno hned po pár stech metrech objevujeme perlu celého víkendového putování. Šlapeme údolím Dračice, temným lesem, kde řeka divoce poskakuje přes kameny a ráz krajiny dává v mysli vzpomenout na mnohem známější údolí Vydry na Šumavě. Dva kilometry divočiny utečou ovšem jako voda (jak tady taky jinak, že?) a ocitáme se zase na silnici. Ta nás z Františkova dovede přes Klikov až k našemu nově známému a oblíbenému místu u pískovny. Otevírací hodina sice ještě nenastala, nicméně intenzivním úsilím a smutnýma očima se nám daří mobilizovat obsluhu a ranní osvěžující nápoje stojí před námi.
Občerstvení nás nabudí natolik, že se ženeme po silnici dále k Suchdolu a míjíme bez povšimnutí odbočku do lesa k soutoku Lužnice s Dračicí. Kvůli němu jsme sem vážili cestu především, tak se pokorně vracíme a jdeme hledat soutok. Hledání nicméně ani třeba není, pěšina je dostatečně návodná a v místech, kde končí, už je soutok nadohled. Dračice si zde před svým zánikem dovolí ještě poslední parádičku - tok má jednoznačně namířeno do Lužnice, avšak když jsou vody obou řek vzdáleny sotva 5 metrů, prudce se zavlní a posledním táhlým meandrem oddálí vzájemné spojení o víc než 100 metrů. Je tedy nač koukat, obklopuje nás divočina, která není nadarmo přírodní rezervací.
Nechceme-li brodit, nelze se vrátit jinak než stejnou cestou zpátky na silnici. Vede nás do Suchdola nad Lužnicí k zdejšímu hlavnímu nádraží, my však máme v úmyslu využít na zpáteční cestu služeb rychlíku, který se vyznačuje tou anomálií, že staví pouze na zastávce (z uživatelského hlediska pochopitelně, ta se na rozdíl od nádraží nachází v centru), zbývá nám tedy ušlápnout skoro 2 kilometry městem. Rychlík přijíždí na minutu přesně, nahrneme se tedy do retrokupé s látkovým potahem a necháváme se odvézt vstříc budoucnosti, která snad bude už turisticky přívětivější.