20. PUTOVÁNÍ - Otava s Volyňkou
ročník 5. putování 20.
TERMÍN: 27. - 29. 6. 2025
PROPOZICE:
FOTOGALERIE:
SLOVEM:
"A poslední trasu máme vymyšlenou tak, že ráno nasedneme na vlak a každý vysedne na kterékoliv zastávce, kde se mu bude líbit a hodit, protože ta trať šikovně kopíruje Volyňku a červenou značku, takže po té červené dojde zpátky podle vody do Strakonic." Psal se rok 1997, Klub českých turistů Střížkov intenzivně chystal další týdenní putování podél našich řek – tentokrát byla na řadě Otava – a Hanča s Jarýskem, dobré duše zmíněné akce a neúnavní tvůrci tras, takto zaníceně popisovali výsledky svého tvoření a lákali k účasti. Což ani nemuseli, protože poptávka v těch dobách brutálně vítězila nad kapacitou nabídkové strany, a byla to do velké míry jejich zásluha.
Itinerář tvořili promyšleně, s plným nasazením a dokázali pospojovat dostupnou nabídku v to nejzajímavější a nejchutnější turistické menu, se zvláštním přihlédnutím k nenápadným a neokázalým zajímavostem, o kterých se v bedekrech a turistických prospektech tolik nehovořilo, ale které – jak se na místě samém ukázalo – představovaly turistickou perlu. Právě na ně jsem si při plánování akce ve Strakonicích okamžitě vzpomněl a zejména Jarýskovi, který se už nějaký ten rok shůry shovívavě dívá, jak nám to šlape a jak se moříme s tvořením tras bez něj, symbolicky poděkoval a za jeho um ještě jednou vzdal hold. A ano – tu trasu po červené podél Volyňky na program naší akce určitě zařazujeme!
Pakliže soutok Svitavy s Křetínkou byl soutokem nejdostupnějším po výstupu z vlaku, pak splynutí Volyňky s vodami zlatonosné Otavy razantně aspiruje na titul soutoku nejdostupnějšího z postele, tedy z místa, kde jsme ubytováni. Stačí na rušném mostě před branami strakonického hradu přeběhnout k zaoblené stavbičce s výrazným nápisem "hrabárna" (přičemž se nemůžeme ubránit dojmu, že kavárna by takto zajímavému místu s jedinečnými pohledovými horizonty slušela mnohem lépe), sejít po schůdkách vlevo nebo vpravo – umístěny jsou vůči budově zcela symetricky a oboje omšelé a popraskané zhruba stejně a je na každém, kde včas zabrzdí, aby neskočil ve vodách Otavy (při použití levých schodů) nebo Volyňky (při použití schodů pravých). Výhled na soutok je v obou případech taky stejný.
Když po unaveném schodišti vystoupáme zase nahoru, stačí dojít kousek za hradní areál, tam se rozkládá naše základna, kde potkáváme nesmírně milého správce a velmi útulné pokojíky a prostředí celkově. Ve společenské místnosti pak obdivujeme nespočet pohárů a dalších trofejí, které se místním oddílům podařilo kdy ukořistit (míněno samozřejmě čistou sportovní cestou). Centrum Strakonic s oběma náměstími je taky skoro za rohem, večerní násvit mu dodává zvláštní atmosféru, stejně jako nadšený výčepní dodává osobitou atmosféru místnímu minipivovaru, o který se se svým otcem stará a o kterém dokáže zasvěceně hovořit. Moc hezky se to nad ošetřenou světlou jedenáctkou (polotmavé ještě dozrává, jeho výčep jsme předběhli o necelý týden) poslouchá a moc hezky se potom usíná.
Moderní elektrická jednotka nás má odvézt do Heřmaně v 8.07 a obchůdek s kávou na strakonickém nádraží má otvírat přesně v 8. Právě tak také otevře, a protože paní za pultem hrdě připravuje objednané produkty s podobně láskyplnou péčí a stejnou rozvahou jako Rowan Atkinson v kultovní Lásce nebeské po diskrétně vyřčené otázce: "Budete si to přát zabalit?" stává se odjezd kvůli přítomným kofeinomilcům malým dobrodružstvím. Vlak nicméně opouští místní nádraží včas a s plným počtem účastníků na palubě a se shodnou přesností zastavuje na heřmaňské zastávce.
Obec Heřmaň se může pochlubit vlakovými zastávkami hned dvěma. Jednou na kraji vsi na "hlavní" trati z Plzně do Českých Budějovic, kde vystupujeme my, druhou pak u rekreačních chat na trati Protivín – Březnice, jež byla dokončena v roce 1875 a den před naší návštěvou si jízdou parního vlaku připomněla 150. výročí zahájení provozu. K té druhé za chvíli dojdeme, nejdřív ale po červené přecházíme Blanici a Starou Blanici a míjíme Červený mlýn, který jako by vypadl z reklamy na jižní Čechy.
Stoupáme na rozcestí se žlutou značkou, která nás posléze přivádí do Putimi. Obce Josefa Švejka, kterého zde nechal Jaroslav Hašek ve svém románu zadržet, a Jana Cimbury, který se sice také stal románovým hrdinou, ale narozdíl od Švejka byl skutečnou postavou. Švejk tu má sochu v životní velikosti, Cimbura hospodu. Ovšemže ne svoji, ale po sobě pojmenovanou. A Jindřich Šimon Baar, spisovatel spojený spíš s krajinou Domažlicka, který sem ale coby student jezdil za svým strýcem, místním farářem, a proto měl možnost se se skutečným Cimburou potkávat a proto mu svým literárním dílem zajistil nesmrtelnost, má v obci naučnou stezku. Krátkou, neopouštějící obecní katastr a s osmi zastaveními, ale zdařile vyvedenou.
Vyplatí se zde porozhlédnout, ovšem hospoda má ještě zavřeno a informační centrum je ozdobeno nápisem "zrušeno", nezdržujeme se tedy dlouho. Na cestě ze vsi vedou přes řeku Blanici dva mosty. Jeden kamenný z roku 1864 a druhý železný, o dvacet let mladší. Oba byly značně poškozeny při povodních v roce 2002, oba vzorně opraveny a oba nesou statut technické památky.
Čeká nás Řežabinec, majestátný rybník řízného jména, založený roku 1530, rozhraní katastrů obcí Ražice, Putim a Lhota u Kestřan, přírodní památka a evropsky významná ptačí oblast. Alej na hrázi nám poskytuje příjemný stín, za nějž jsme v panujícím letním počasí vděčni. Pak ještě něco málo otevřeného terénu, Lhota u Kestřan, křížení hlavní železniční trati a už před námi stojí Žižkova mohyla, obří kamenný symbol prvního významnějšího střetnutí husitských válek, které se tu u Sudoměře v roce 1420 odehrálo. Pomník letos slaví kulatiny, byl postaven roku 1925.
Místo přitahuje množství lidí, na které jsme na jinak liduprázdné trase nebyli zvyklí. Ruch umocňuje běžecký závod, který zde má svůj určený kontrolní punkt. Aspoň se dozvídáme o možnostech občerstvení, které se v cíli v Mladějovicích nabízejí. Míněno pro úspěšné závodníky, ale třeba něco zbyde… Na odchodu za dubovou alejí, lemující hráz Prostředního rybníka, stojí od roku 2011 sochy čtyř husitských bojovníků, vyřezané z jednoho pětimetrového dubu. Mají symbolizovat čtyři stovky husitských bojovníků v již vzpomínané bitvě a čtyři artikuly pražské. Zajímavé.
Další průběh trasy už je mnohem přízemnější, prost záplavy kulturních atrakcí. Před Čejeticemi zdoláváme nepříjemně zarostlý úsek, v obci si vážíme možnosti občerstvení v místním kempu. Pomohlo. Otevřenou krajinou, které jsme se za panujících teplot obávali, ale která se za občasného zafukujícího větříku nakonec docela dobře snášela, procházíme Sedlíkovicemi a Modlešovicemi. Zde může pozorné oko spatřit pozůstatky po snahách dobývat zlato v podobě navršených kupek vytěženého materiálu neboli sejpů. V Hajské, která následuje jako další víska, se nacházejí taky, ale tam by je nikdo nepovolaný spatřit neměl, jelikož se vyskytují v oblasti chráněné jako přírodní památka. Hajská je administrativně přičleněna pod Strakonice, z čehož plyne, že do cíle výletu už je to, co by pověstným kamenem dohodil.
Zato ráno… ráno jsme se probudili do ještě teplejšího dne. Nezafukovalo nic a předpověď avizovala teploty dosahující hodnot až 35 stupňů. Program jsme tedy pojali každý po svém. Někdo se rovnou rozloučil, někdo vyrazil. My vyrazili do kavárny na náměstí a teprve poté podél Volyňky. Za Předními Zborovicemi červená značka říčku opouští a začne se statečně šplhat po úbočí vrchu Hradiště nad Libětice, aby se tam otočila zhruba o 90 stupňů a neodolatelně začala zase klesat s kopce k vodě. Statečně to snášíme i my, snažíme se vnímat nabídnuté výhledy a slunce pálí.
Z Němětic je to do Volyně už po rovince. Podle webových stránek má hospůdka na náměstí v neděli zavřeno, proto volíme alternativní podnik v ústraní u kostela. V reálu tomu tak se zavíračkou není, jak nám hlásí kolegové, kteří se nespolehli na síť sítí, ale na své vlastní smysly, přesto pak zajdou do "naší" osvěžovny na jedno. Zapnutá televize na stěně nabízí zrovna závěrečný díl Troškovy trilogie Slunce, seno… Od Hoštic nás ve Volyni dělí pět kilometrů vzdušnou čarou, stylovější závěr akce si proto asi nemůžeme přát.