3. PUTOVÁNÍ - Oslava s Chvojnicí, Oslava s Balinkou
ročník 1. putování 3.
TERMÍN: 3. - 5. 9. 2021
PROPOZICE:
FOTOGALERIE:
SLOVEM:
Snad se mi to jenom zdá... Ne, nezdá! Pomalu, velmi pomalu mi začíná pracovat mozek a opravdu to vypadá, že se mnou ve tři ráno někdo lomcuje. Rozkoukávám se ve spacáku v hale tělocvičny, kde přespáváme během etapového pochodu, který pořádám. "Někdo strašně bouchá na dveře a dobývá se dovnitř," říká ten vzdálený hlas. To už jsem probuzen úplně a jdu se nasupeně podívat, kdo to porušil jedno ze základních pravidel turistického soužití. Za chvíli už to vím a prožívám jednu z chvil, kdy bych Mirka Svobodu nejradši zabil.
Když ale nebyl zrovna na zabití, dokázal dát průchod příjemnějším stránkám své akčnosti. Na pochod Nejen Praha - Prčice, také Náměšť - Čučice, který organizoval, jsem do Náměšti nad Oslavou jezdil moc rád, protože kromě krásné krajiny (na které měl tedy zásluhu pravda někdo jiný než Mirek) zde účastník nalezl perfektní organizaci, výborné zázemí a zaručeně se ani na chvíli nezanudil. A ty materiální plody Mirkových brilantních organizačních schopností, jako třeba dostatečné zásoby zdravotních osvěžujících nápojů (na trhu zdomácnělých pod zkratkou ZON), nebo štosy poukázek skýtajících výhody na trasách - nejčastěji nějaké to pivo zdarma nebo pokrm v příjemné hospůdce - byly vlastně jen pomyslným ovocem na špici dortu. A pravda - asi jsem jich po tom našem nočním rozpačitém setkání u dveří tělocvičny dostával ještě o trochu víc než ostatní. Byl jsem tedy o to raději, že jsem ho tehdy nezabil.
Neoblomný čas mě v tom bohužel už stihl zastoupit, jelikož všechny ty zážitky a vzpomínky jsou víc než dvě desítky let staré. Do údolí řeky Oslavy se každopádně rád vracím a nyní nastal čas, abychom se do zdejšího kraje podívali na některé soutoky řek.
Nechybělo mnoho a spali jsme doslova pod mostem. Útočiště a nocleh nacházíme na zajímavém místě ve skautské klubovně zasazené mezi chaty v zahrádkářské kolonii nad Velkým Meziříčím, ve svahu, který během víkendu při návratu z tras několikrát hlasitě proklejeme. Město pod námi, dálnice se svištícími auty těsně nad námi a pilíře populárního dálničního mostu jen nedaleko. Kousek od klubovny prochází i železniční trať, kterou chceme využívat, háček spočívá v tom, že trať sice kolem prochází, obě velkomeziříčské zastávky se ovšem nacházejí na druhé straně města ve vzdálenosti téměř dvou kilometrů, v místech, kde se krajina již začíná vlnit do protější stráně. Toto rozvržení neopomeneme proklít taktéž.
Hned nástup do motoráčku v sobotu ráno odhaluje, že přípravy na cestování budou muset být napříště ještě mnohem důkladnější. Tvořící se fronta u dvířek kabiny strojvedoucího jemně připomene, že na trati je zaveden tzv. specifický způsob odbavování cestujících. Jdeme si tam stoupnout taky a po pěti minutách čekání už začíná dobrodružné vyjednávání, jestli je příznivější skupinová sleva nebo jednotlivé jízdenky Veřejné dopravy Vysočina, zda jsou Rapotice ještě ve stejnojmenném kraji nebo už v kraji Jihomoravském, a dalších podrobných tarifních nezbytnostech. Se zpožděním 10 minut se vlak odlepuje od zastávky, ve Studenci na přestup jsme už ale víceméně včas. Pak nás čeká ještě jeden přestup v Rapoticích do autobusu a "poslední míle" na start do Ketkovic, bratru 5 minut jízdy za 10 korun.
První kilometry z Ketkovic nijak nepřipomínají divočinu, o které víme, že nás dnes čeká. Až vyhlídka Panorama po dvou kilometrech nabízí pohled do romantického údolí, ve kterém se za chvíli ocitneme. Tedy - vědomi si toho, že střední úsek trasy nese hrdý název Údolí strašlivé žízně, rádi bychom se ještě předtím ocitli v Senoradské kantýně, útulném a oblíbeném to kiosku s milou obsluhou a báječným občerstvením. Jenže kantýna je zhruba půlkilometr mimo trasu a čas je poměrně brzký a my nevíme, jestli se svým záměrem v tuto hodinu uspějeme. Co s tím? Řešíme to tak, že o d vyhlídky u zříceniny hradu Levnov vysíláme napřed rychlého zvěda. A pak se ještě notnou chvíli kocháme, než příkrou pěšinou opatrně sestupujeme do údolí. Tam oceňujeme, že zvěd nezklamal, a hlásí, že v kantýně je sice uzavřená společnost, ale rádi nás i tak základním způsobem zaopatří. Když dorazíme na místo, vyklube se z toho základního způsobu nakonec kromě nápojů i bábovka a klobásy, po kterých se olizujeme ještě notnou dobu, a nadto s díky odmítáme připravovanou polévku, protože čas kvapí a další cesta je opravdu divoká a náročná.
Kousek od kiosku, přesněji 900 metrů, se stékají vody Oslavy a Chvojnice. Soutok možno hezky vidět z nedaleké lávky, po které vede značená trasa, ale špice je zarostlá bujnou vegetací, tak zouváme turistickou obuv a sundáváme ponožky a na špičku brodíme. Počasí je k tomu příznivé a našim voňavým nohám to rozhodně neublíží.
Kdybychom si od soutoku vybrali cestu proti proudu Chvojnice, došli bychom časem do Kralic s přídomkem nad Oslavou, ačkoliv přes ně neteče ani Oslava ani ta Chvojnice, ale Jinošovský potok. My se však chystáme sledovat tok řeky Oslavy, kterýžto smělý nápad je vzápětí odměněn funěním do strmého kopce na Kraví horu. Odtud sestupujeme pomalu zase k Oslavě a následuje humánnější úsek ke Skřipinskému mlýnu. Zde začíná ono slavné Údolí strašlivé žízně a ukazuje se, že už taky není, co bývalo. Nečekaně totiž u jedné z chat narážíme na stánek s občerstvením. Uznáváme, že nabízené poličské pivo je silnější než tradice. Pomník britským letcům o kus dál je též relativně nový. A přece je to už 17 let, kdy šest mladých vojáků zaplatilo životem přehlédnuté dráty vysokého napětí během společného česko-britského cvičení. Novotou září i lávka u rozcestí Pod Vlčím Kopcem. Dřív se tu při cestě po modré značce brodilo, o tuto atrakci jsou v posledních třech letech turisté při sestupu od Vlčího Kopce ochuzeni. My sledujeme stále levý břeh Oslavy a už to začíná - prudký výstup, balancování na pěšině v strmém svahu, kamenná moře... Nabíráme síly u odbočky ke zřícenině hradu Lamberk, někteří využívají přebytečné energie a zkoušejí zjistit, co z hradu zbylo. Od roku 1440 toho není mnoho, ale už jen pomníček Jana Sokola z Lamberka a občasné výhledy dolů k řece za zacházku stojí.
A pak zase dolů, podél řeky, po kamenech, kolem skal, dvakrát po řetězech, než se vypotácíme na konci údolí na rozcestí U Vlasáka. Odtud to jsou do Náměšti nad Oslavou 4 kilometry terénem vpravdě odpočinkovým. V cílovém městě hledáme tak dlouho hospodu, až parkujeme v pizzerii těsně před nádražím. A doplňujeme síly a energii tak dlouho, než odjíždí poslední večerní (to je krátce po půl osmé, aby nedošlo k nedorozumění) vlak do Velkého Meziříčí.
Soutok Oslavy s Balinkou, hlavní cíl druhého dne, je k nalezení přímo ve Velkém Meziřící nedaleko centra, tak si k tomu chceme přidat pár kilometrů Balinským údolím z Oslavice, abychom slovo "turistika" nezhanobili úplně. Posloužit k tomu měl šikovný autobus odjíždějící ráno v 7.40. Bohužel dopravní společnost ZDAR neudělala v tomto případě čest svému názvu, ono kdo soudný by taky v neděli ráno jezdil z "Medříče" do okolních vesnic, že? Půl hodiny po plánovaném odjezdu původní záměr vzdáváme a vyrážíme tedy na soutok rovnou, koneckonců je to od zastávky asi 300 metrů. Pak prohlížíme centrum a na náměstí zjišťujeme, že informační centrum má zavřeno celý den a první osvěžovna otevírá v 9.30.
Tomu přizpůsobujeme následující program a ve zbývající hodině a půl na začátek Balinského údolí aspoň nahlédneme. Pak se obloukem kolem rybníka Dolní Lalůvka stáčíme zpět k městu, tři srnky stojící na silnici před rybníkem rozhodně nevyplašíme, ba naopak dávají okatě najevo, jak jsme jim ukradení. Obsluha té zrána vyhlídnuté restaurace, do které po procházce ladně vplujeme, to tak okatě najevo nedává, nicméně výsledný efekt je dost podobný. Jen na ty srnky se koukalo o něco lépe. V pravé poledne předáváme dočasné útočiště zpět majitelům a naposledy sbíháme kopec do města (abychom klubovně o tři čtvrtě hodiny později mohli zamávat z jedoucího vláčku). Žlutozelený motorák vykazuje podobnou obsazenost, jakou pozorujeme celý víkend, takže problém s hledáním volného místa rozhodně nemáme. V Křižanově vystupujeme právě včas, než okolo nás prosviští dvě hodiny zpožděný "koronaexpres" společnosti Regiojet ze Splitu. Tak si držme palce, ať směřuje vstříc příznivějšímu podzimu, než jaký jsme zažili v roce minulém.