7. PUTOVÁNÍ - Vltava s Polečnicí, Vltava s Křemží

ročník 2. putování 7.

TERMÍN: 2. - 4. 9. 2022

PROPOZICE:

FOTOGALERIE: 

SLOVEM:

6,5 km udává u českokrumlovského nádraží směrovka se zeleným hrotem vzdálenost na vrchol Kleti. Velmi dobře si ten údaj pamatuju, dnes stejně jako v roce 1994, kdy jsme se na onen dominantní vrch s nejstarší kamennou rozhlednou vydávali poprvé. S občankou ještě mokrou z tiskárny člověk rozum teprve pomalu pobírá, ale sebevědomí mívá na rozdávání. "To dáme nahoru pod hodinu, ne?" zazněla v tu chvíli nenucená výzva. A dali. Že v oněch červencových dnech překračovaly teploty magickou "třicítku" (což v minulém století nebýval tak všední jev, jako jsme si zvykli dnes) a že po výstupu zmizel litr minerálky v útrobách skoro "na ex", se do paměti rovněž vrylo nesmazatelně. Z okolní krajiny a vrcholu nicméně nezůstalo v hlavě vůbec nic.

Tehdy nám to pranic nevadilo. Nakonec o den dříve jsme si taky nedělali nijak těžkou hlavu z odpolední "návštěvy" Českého Krumlova, která spočívala v nahodilém brouzdání místními uličkami a pokukování po zámecké věži tvořící náš jediný orientační bod, kterou jsme sice občas zahlédli, ale cestu k zámku ani po čtyřech hodinách nenašli. Důležitý byl zážitek, výkon - a obojího se nám dostalo hojně.

O bezmála třicet let později má hlava tendenci hlásit a velet: "Tak znovu a lépe!" Slibuju proto, že na nynějším putování za místními soutoky kochání okolím a místní cíle rozhodně neošidíme.

Bývá velmi příjemný a prodchnutý jakousi zvláštní atmosférou těšení ten první večer, kdy se sjíždíme z nejrůznějších míst do bodu určení, abychom společně strávili následující dny. Aby ten příjemný pocit nebyl tentokrát tak "zadarmo", bylo cestování okořeněno nebývalým množstvím výluk a mimořádných událostí. Od Prahy se přesedalo na autobus už v Táboře, který sliboval souvislou cestu v páteční špičce až do Českých Budějovic, další výluka se odehrávala mezi Českými Budějovicemi a Boršovem nad Vltavou. A kdo chtěl na plánovače vyzrát a přijet od Plzně, tomu zpestřil cestu nerovný souboj člověka s vlakem u Starého Plzence. Na poslední příchozí tak nezvykle čekáme skoro do jedenácté večerní.

Od cestování vlakem nás to ale nijak neodradilo (a popravdě taky ani jinou možnost nemáme), a tak druhého dne ráno už zase nadšeně stojíme na nádražním perónu a po krátkém svezení u boudičky na zastávce Třísov. Ačkoliv nabídka obsahovala i delší trasu z Boršova (a moc hezkou), vystoupili jsme všichni v jednom chumlu zde a dál z naší skupiny pokračoval jen Evin mobilní telefon, který duchapřítomně zaopatřil sympatický průvodčí a následně pokladna dopravce v Českých Budějovicích, takže se s ním Eva následujícího dne šťastně mohla shledat a mezitím si užít skoro dva dny klidu v režimu off-line.

Zřícenina hradu Dívčí kámen se sice rozprostírá na skále, ale v údolí, a tak k němu sympaticky míříme s kopce. Těsně před ním ale musíme zbrzdit a učinit úkrok stranou, vždyť jsme tu kvůli soutoku Vltavy s Křemží, vodním tokem označovaným také jako Křemžský potok či Brložský potok. Vlastní špice soutoku je sice zarostlá až běda a k hlubšímu rozjímání nijak neláká, avšak na protějším břehu, tam je to pěkné, přístupné prostranství by se při troše fantazie dalo nazvat i malou pláží, tam se také na chvíli uvelebíme a kocháme. Na prohlídku hradu se vydávají jen někteří, ti zvlášť kulturymilovní, pro ty ostatní nabízí své služby samoobslužná skříňka u pokladny. Po otevření se za dvířky nicméně směje toliko jedno půllitrové balení neperlivé vody, buď návštěvníci vyvolávají extrémní poptávku, nebo selhává nabídka. Samoobslužná kafírna naproti je zásobena evidentně lépe, pár lidí od nás tam potkáváme ještě po prohlídce hradu.

Aby cesta k hradu mohla vést s kopce, musí zákonitě zpáteční cesta do Třísova vést do kopce. Následuje rovinatá asfaltka až do vsi Plešovice, která se vyznačuje malebnou návsí s rybníčkem a kapličkou Korunování Panny Marie z 18. století. Od ní je ideální se rozhlédnout kolem dokola, tedy za běžných okolností, během naší návštěvy výhled omezovaly postavené party stany, dřevěné lavice a spousta hasičské techniky. Ne, nedělo se nic dramatického, to jen vrcholily přípravy na odpolední soutěž hasičských dovedností. Pomalu se začaly trousit skupinky lidí, někteří s příjemně orosenými lahvemi zlatavého moku, bohužel donesenými z vlastních domácích zásob, tak se radši zvedáme a jdeme, ať nás nehoní přespříliš mlsná.

Nerušený kruhový rozhled po návsi nám ale vzápětí byl přesto dopřán. Na kraji obce už více než deset let stojí zděný model jihočeské vesnice, originální výtvor šikovného domorodce. Na zahrádce kolem jezírka stojí statek se stodolou, funkční mlýn, hospoda či kaplička. Model stojí na soukromém pozemku, ale kolemjdoucí jsou zdvořile vyzýváni, ať vstoupí, obhlédnou, klidně i posedí, pokud neškodí. Pro zvlášť nadšené a solidární je vkusně zabudována i kasička, kam lze na údržbu této minivsi přispět. A funguje to, oko je lahodně potěšeno a Holašovice by mohly začít blednout závistí. Jeden můj kamarád kdysi líčil, jak by rád napsal knihu o lidské dobrotě, kde by shrnul své zážitky a pozitivní zkušenosti, které s lidmi na svých cestách nabyl. Pokud vím, zatím ji nenapsal, ale kdyby jo, pan Jiří Bauer by v ní musel bezpochyby mít své místo.

Necelá půlhodinka zbývá do Zlaté Koruny. Vsi s klášterem na ostrohu, ze tří stran obtékaném řekou Vltavou. S klášterem, který pamatuje Přemysla Otakara II. Tudy kráčely dějiny. Bohužel se zdá, že minulý čas je víc než namístě. Prostranství před klášterem sice zdobí svatební průvod, před branou odpočívá nablýskaný historický "erťák", ale jinak víska působí přinejmenším ospale. Ani dole u Vltavy to nijak nehýří vodáckým ruchem, poobědváme a míříme dále k vlakovému nádraží. Začíná se projevovat ráz krajiny Podkletí, kromě toho, že je to daleko - každý den bychom odsud vlakem dojíždět nechtěli - je to i do kopce.

Stoupání pokračuje i za nádražím, funění je konec až u rozhledny Granátník. To už jsme mezitím opustili červenou značku, která by nás, kdybychom jí zůstali věrní, dovedla až na vrchol Kleti, a po naučné stezce, přicházíme k malé dřevěné rozhledně připomínající větší dřevěný posed. Zdoláváme všech 24 schodů a užíváme si výhledů na Novohradské hory a Českobudějovicko.

Výš už dnes nepůjdeme. Cyklostezka nás doprovází po asfaltce do osady Nový Dvůr a zelená značka do Českého Krumlova. Při návratu do kempu rázem pozorujeme změnu oproti předchozímu večeru. Je tu víc "husto" a živo. Evidentně dorazili vodáci a další návštěvníci. Prostranství u občerstvení hučí, fronty připomínají zahájení prodeje modelu Škoda Favorit, lidský hukot doprovází rytmicky dunící hudba, občas někdo flákne pěstí do silového boxovacího automatu... Ne, prostředí i posezení je příjemné, aniž bychom to chtěli zakřiknout, máme tradičně štěstí na dobré a sympatické ubytování, jen se tak nějak shodneme, že se napříště těšíme někam víc na samotu.

K výhodám ubytování v civilizaci nicméně patří možnost objednané snídaně - takto posilněni a obtěžkáni batohy stoupáme (logicky - vyrážíme od vody) ke kapli Panny Marie Bolestné a dál na Křížový vrch. Užíváme si nejkrásnějšího výhledu na Český Krumlov, přesně tak, jak jej slibují turistické průvodce, doprovázeného čilým hlaholem kostelních zvonů a diskusí Jirkovou a Vláďovou o vhodnosti takové akustické vložky v průběhu nedělního rána. Aby byl rozhled ještě víc zpestřen, podebatuje ještě Jirka s druhým Vláďou na téma správného určování světových stran a už klesáme s kopce zpět do města a přenecháváme místo na vrcholu (raději, jinak bychom z těch debat asi nevyšli) právě dorazivším čtyřkolkářům.

Klesání nemá dlouhého trvání, je to po čertech členité město, takže vzápětí stoupáme dlouze a táhle přes sídliště Plešivec do Smutného lesa. Název nic moc, ale o kus dál nás čeká rozcestí s mnohem optimističtějším a hravějším jménem Dubík. Zde se rozprostírá sympaticky lesopark s jakousi louží, která při dobré vůli připomíná rybníček, venkovní posilovnou, přístřeškem a herními prvky pro děti.

Odsud se stáčíme do protisměru k severovýchodu, abychom se vnořili do náruče historického městského jádra. Zleva přichází modrá a žlutá pásová turistická značka, a to už jsme u zdi zámecké zahrady, kterou si můžeme dlouze prohlédnout, protože nejbližší vstup je až vprostředku, přímo proti otáčivému hledišti. Momentálně je zde rozmístěno jakési panoptikum s historickými cedulemi a nápisy a rozvěšeným prádlem po okolních větvích. Další výjevy jsou zkušenému turistovi notoricky známé. Plášťový most, průchod všemi nádvořími zámku, medvědi - tedy medvědí výběh s jedním pózujícím medvědem - Lazebnický most, náměstí.

Co až tak vykřičené není, je soutok Vltavy s Polečnicí. Stačí cestou z náměstí před Budějovickou branou seběhnout po schůdkách a dlážděnou uličkou V Jámě k Vltavě, odtud pár desítek kroků travou na špičku soutoku. Polečnice, pramenící na území vojenského újezdu Boletice, ztrácí své jméno po bezmála 33 km na opravdu pěkném místě poblíž historického jádra. Nám se z těchto míst jen tak úplně nechce, proto vybíháme schůdky zpět nahoru a hnízdíme v přilehlé restauraci, kde uspokojujeme žaludky, ochutnáváme místní krumlovské pivo a hodnotíme. Nakonec zbývá už jen poslední ohlédnutí za památkami ze seznamu UNESCO, průchod branou a cesta na vlak domů. Totiž na autobus, výluky a opravy tratí totiž úspěšně pokračují i o víkendu.